Zastavení #8

Fara a hřbitov s bohatou historií

Cesta k lesu

Pušku jsem na zdi pozorně sňal
Nikdy tak tiše
aby jeden hrob neprocit v Polsku

Nějaký chlad táhne po válce ze všeho železa
vojáčku ty který máš malárii
mluv jak nás mrazila karabina
kříž polního kuráta

Studila i železná klika po návratu
doma u dveří

Vzít pušku znamená radostnou událost pod kamny
Můj pes
už třetí z dynastie ušlechtilých Emírů
zívá a vstává

Jednou též zahyne postřelen v cizím revíru
běhával po svých
domů zkusí to po krvi

O třech se ještě dobelhá k božímu trůnu

Ale teď obojkem cinká a přede mnou cupe k lesu
za bílou zdí za námi dívá se cherubín
za nic na světě bych se neobrátil

Mám pocit že jednou ten anděl nahlas mě zavolá
že pískne přes zeď na psa
až půjdeme spolu kolem kostela

Náš hřbitov tolik se zvětšil za války
jeden cíp sahá až na Sibiř
padá tam padá modrošedý sníh
a kolem křížů v houfu táhnou vlci

Hrabou v sněhu a dál se vlekou uboze
Jejich zelené oči jsou ztracené poklady
mrtvého cara

Jsou to nejnižší hvězdy na ruské obloze

Jeden cíp sahá až k Piavě
na hrobě bubnují padající pomeranče

Tělo se rozpadá jako se rozpadá kabát z kopřiv
i režná košile

Jen v srdci ocelová střela
jako Venuše z Louvru
zůstane chladná

štíhlá

a celá

Konstantin Biebl: S lodí jež dováží čaj a kávu, 1928